IVO PUJMAN ARMÁDNÍ ZPRAVODAJ
NE VŠICHNI SLOVENŠTÍ VOJÁCI A DŮSTOJNÍCI ZTRATILI HLAVU. (úryvek z celého článku o SNP)
Po odzbrojení dvou východoslovenských divizí a úletu části slovenských vzdušných sil na sovětskou stranu vznikla složitá situace. A přece bylo i za této situace mnoho obyčejných slovenských vojáků, kteří se rozhodli bojovat a nezradit svoji přísahu. I když svoje povstání nedovedli k úspěšnému konci a mnozí v něm ztratili život, patří jim naše úcta a respekt. Některé jejich vojenské akce byly velmi odvážné a dobře připravené. A i když se je v řadě případů kvůli nastalé situaci v září 1944 nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce, stojí za to si připomenout jeden příklad za všechny.
V září 1944, kdy již bylo jasné, že Kombinovaná letka na Troch Duboch se svojí obstarožní a ještě k tomu početně zanedbatelnou výzbrojí nemůže poskytovat potřebnou podporu pozemním bránícím se jednotkám proti Němcům, vznikl ve štábu povstání velmi ambiciózní a dodnes poměrně neznámý plán, jak zásadně zvětšit výzbroj letectva povstalců. Ten plán se v pozdějším vzpomínání pamětníků nazýval „štukaplán“.
Plán to byl zdánlivě jednoduchý. Ve slovenském letectvu bylo několik letců již vycvičeno k létání na německých Ju-87 Stuka. Šest z nich bylo na letišti Tri Duby. Ale výcvikem předtím procházeli v Piešťanech, kde pro slovenské letectvo byly již zakoupené Štuky připravené a stály tam na letišti u hangáru. Slovenské osazenstvo a pozemní personál letiště v Piešťanech byli kontaktováni a byl dohodnut následující plán, jak Štuky ukrást a přeletět na Tri Duby.
V dohodnutý termín by nad letiště v Piešťanech přiletěl Rudo Božík na Bf-109G povstalecké letky, nalákal na sebe případné německé stíhače a odlákal je od letiště. Vzápětí by přiletěly slovenské Ju-52m3, Savoia Machetti SM.84bis, Heinkel He-111H, Junkers W-34 Vrána, případně další stroje a vysadily by na letiště slovenské parašutisty, kteří by letiště obsadili. Buď na padácích, nebo po přistání svých letounů.
Ve spolupráci s místními slovenskými mechaniky by připravili na ploše stojící Ju-87 k odletu. Podle předchozí utajené dohody by měly být pozemním personálem natankované a plně vyzbrojené. Ve stejné chvíli by na letiště přiletělo několik školních slovenských letounů typu He-72 Kadet či Fw-44 Stieglitz nebo i Praga E-39, ve kterých by seděly posádky složené jen z pilotů pro Ju-87. Posádky ze školních letounů by přesedly do Ju-87 a odstartovaly by směr Tri Duby.
Vzápětí, pokud by to bylo možné, by slovenské transportní letouny na letišti nabraly všechny zbylé parašutisty a odletěly by s nimi zpět. Ve stejné době by nad letištěm dělal ochranný deštník celý letuschopný ansámbl Kombinované letky, Avie B-534, Letovy Š-328, povstalecké messerschmitty, prostě všechno, co může letět a střílet. Plán to byl pěkný – a kupodivu měl i naději na úspěch, zvláště když na letišti v Piešťanech stále ještě sloužil slovenský pozemní personál.
Materiálně na to bylo povstalecké letectvo na Troch Duboch také připravené, na letišti zde stály a čekaly JU-52m3, SM.84bis i W-34 Vrána, Fw-58 Weihe a několik lehkých cvičných dvouplošníků, mezi nimi i staré Pragy E-39. I parašutisté byli. Pumy 250 kg, určené pro Ju-87, byly v muničním skladu na Troch Duboch poměrně ve značném množství, ale povstalečtí letci se na ně mohli chodit jen dívat, protože je nebylo možné „pověsit“ pod Š-328 Kravky, ani pod žádný jiný „bitevní“ povstalecký letoun v té době.
Čekalo se vlastně jen na dodávku střeliva pro německé messery, kterou měly dovézt jako kořistní furmani ze SSSR. A právě toto čekání nakonec celou akci zhatilo. Respektive nečekaný nálet Luftwaffe na letiště, při němž byly zničeny prakticky všechny připravené transportní letouny a i několik cvičných dvouplošníků. S kouřem ze shořelých letounů na ploše letiště vítr odvál i ambiciózní „štukaplán“.